Vernisáž Tomáše Měšťánka

Akademický malíř a bravurní kreslíř si kráčí svou vlastní cestou ve světě současného umění, kde je zřetelné východisko naprosté formální a tématické volnosti a svobody, aniž by podléhal módním trendům a vlivům. Pro jeho díla je analogický způsob, jakým prožívá proces vzniku své malby – charakter vypjatě expresívního výrazu na pomezí abstrakce, ironická sebereflexe i kritický odstup a zejména živočišná nenasytnost, s níž se na plátně zmocňuje života vždy naplno a bez kompromisů, na základě osobních, někdy i bolestných prožitků a zkušeností.Strhává dramatickou figurální malbou založenou často na agresivně působících kontrastech a disharmoniích, přičemž se nechává unášet spontánními pocity, silou a intuicí talentu.

Aniž bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, všichni jsme určitým způsobem determinováni dobou, prostředím a společností, v níž žijeme a kde se pohybujeme a tyto vlivy provází veškeré naše jednání a konání, tím spíše uměleckou tvůrčí činnost.Tomáše Měšťánka, jeho život a tvorbu, určily a ovlivnily některé životní okamžiky a situace. Už samotný původ, pochází z Březolup z intelektuální rodiny (otec - profesor dějepisu, matka – učitelka), usnadňoval budoucímu umělci základní orientaci ve směru dalšího vzdělávání se a studia. Dalším důležitým momentem bylo náhodné setkání s tehdy nejvýraznější osobností regionu Vladislavem Vaculkou, který usměrňoval jeho kreslířské úsilí a korigoval první malířské pokusy ještě při studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti.Samozřejmě studentská léta (hradišťská a později pražská), uzavíraná přátelství (některá trvají dosud), životní filosofie vycházející z latinského rčení carpe diem s doplňkem et noctem a další okolnosti určovaly životní běh budoucího umělce. Už při studiích na hradišťské „umprumce“ Tomáš Měšťánek inklinoval k výrazovému pojetí malby, založeném na smyslovém přístupu k tématu, tvarové modifikaci a uvolněném malířském způsobu práce. Bylo proto přirozené, že svůj talent rozvíjel dál na Akademii výtvarného umění v Praze v ateliéru Karla Součka.V té době malířské ateliéry vedly vlivné umělecké osobnosti, které se podílely na formování nejvitálnějších proudů příštího vývoje (František Jiroudek, Arnošt Paderlík, Karel Souček, Jan Smetana). Ovšem rozpor mezi oficiální doktrínou socialistického realismu a neoficiální alternativní kulturou a liberálními uměleckými myšlenkami, které sem prosakovaly skrze železnou oponu ze západní Evropy, se odrážel ve společenském klimatu doby, v rozkladu morálních hodnot. Únik se hledal v přátelských komunitách (teoretiků, umělců a literátů), kde byly živě diskutovány všechny možné problémy a paradoxy doby, nebo se utápěl v alkoholu, sexu.Měšťánkovo výtvarné povědomí se tedy utvářelo nejen pod vlivem studií v Praze, ale i dalších okolností, plynoucích ze životního stylu mladé umělecké generace, pohlcené rozporuplnou dobou. Konec studií neznamenal pro Měšťánka přetržení kontaktů s Prahou, oficiálním českým uměleckým centrem. Dokladem je jeho participace na řadě kolektivních výstav (např. ve Špálově galerii). Na přelomu 70. a 80.let má však na mladého umělce rozhodující vliv olomoucké umělecké prostředí (v němž žil téměř dva roky) a s ním spojený bohémský život. Od 80.let je jeho život svázaný především s Uherským Hradištěm, kde žije a tvoří. 90.léta a ta současná jsou charakteristická určitým uznáním a současně bilancí prací na mnoha výstavách v českých galeriích i v cizině, které představily malíře v širokém spektru námětů jeho expresívního výtvarného projevu. Měšťánek vždy staví na skutečném prožitku a obsahovosti, syrovosti námětů, nikdy nic neidealizuje. Obsahy obrazů a kreseb jsou připoutány k reálným dějům, ke skutečným okamžikům života. Výrazová dráždivost a technická suverenita projevu poukazují na skutečnost, že se setkáváme s dílem jednoho z nejpozoruhodnějších malířů figurativně expresívní orientace. Linie, která je české moderní tradici nejbližší. V současnosti, kdy jsou jeho práce poměrně často prezentovány na veřejnosti (výstava v Nové síni v Praze, v Uherském Brodě, Olomouci a Brně), sklízí zasloužený obdiv mezi laickou i odbornou veřejností, probouzí zájem médií (tisk, odborná kritika, televize Za dveřmi je A.G. apod.).

V centru malířovy pozornosti stále stojí člověk (často na pokraji lidské existence – tulák, bezdomovec, opilec, narkoman). Použijeme-li současnou terminologii, pak je Měšťánkova malba a kresba skutečně rozsáhlým sociologickým průzkumem společnosti pomocí obrazu, jak jinak lépe lze nazvat tuto mravoličnou črtu zobrazení dnešního především měšťáckého života. K dosavadním, často sociálním námětům života na periferii či občas zdánlivě banálním situacím, jakými je návštěva u holiče, zubaře, sledování televize, návštěva divadla, přibývá další téma „ulice a město“. Ulice velkých měst podobající se dravé řece. Cítíme tu stopy hluku, šumu, kouře. Lidské hemžení se slévá dohromady, ulicí se valí dav, nekonečný zástup, nový živel, stohlavý dav bezejmenných statistů. V Měšťánkově pojetí je ulice víc než cestou, je to otevřená společenská scéna, na které se odehrává věčné teatrum mundi. Předvádí chudobu, bohatství, slávu, manipulaci, moc a bídu, podněcuje vášně. Má svou mnohotvárnou podobu, výraz, topografii, typologii, své chodce, zevlouny, bezdomovce, zajímavé figurky a další postavy. Vydává stále nová zajímavá svědectví. Tomáše přitahuje mnohotvárnost lidského života, a tak s ním můžeme navštívit bufety, hospodu v Resslovce, nádraží, umývárny, autobusové zastávky, místa autorovi důvěrně známá. Všímá si projevů života, které někomu zůstanou vždy skryté-života bezdomovců a žebráků na nárožích. Na svých plátnech zachycuje atmosféru nasáklou vnitřním napětím, alkoholem, drogami, okenou a lhostejností. Ať už si to člověk uvědomuje nebo ne, město má nad člověkem moc, vtahuje ho dovnitř. Tento vztah má mnoho podob kolísajících mezi obdivem nenávistí. Nabízí se otázka jaké rozpětí poskytuje moderní existenci´? Je člověk osamělým chodcem, jedincem ztraceným v davu, vždyť i v přeplněném davu člověk prožívá hluboké odcizení, brání se splynutí s masou, ztrátě vlastního Já.

Měšťánek nesleduje, co se právě nosí. Nestará se o to, co z něho kdo vyčte. Nebojí se nevkusu, nestará se o to, co je klišé. Je malířem, který věří ve svůj způsob. Zahrnuje do něj své výhry a lapsy, omyly a nedorozumění.

Milada Frolcová, historik umění