Čeština English German France

Beruška usedá na hlavu umrlce

Nemáme dost všech těch obrazů. Nemáme dost všech těch obrazů, které zde již byly a dokonce ani těch, které teprve přijdou. Zároveň jsme však obrazy unaveni tak, že se nám hnusí. Útočí na nás tolik obrazů - časopisy, zdi našich měst, plátna kin a televizní obrazovky jsou jako pomyslná muzea způsobující nám neúnavné vizuální chvění! Tolik miliard obrazů nám ničí sítnice a mozek a velkou měrou ovlivňuje způsob, jakým milujeme, jíme, myslíme a pijeme!...

A na samé křižovatce, kde jsou obrazy zmítány prudkými vzdušnými proudy snažícími se je vytlačit, se nachází František Janula.

Jeho nové malby se mi zdají příkladné, nejen kvůli tomu, že se účastní tohoto pohybu bulimie a nevolnosti, ale také vzhledem k obrazu člověka na konci 20. století a jejich účasti na debatě o obrazu a odmítání obrazu - na debatě, kterou před více než šedesáti lety zahájili Malevitch a Mondrian, a která je dnes doprovázena čím dál tím více protichůdnými slovy.

Když se zamyslíme nad současným stavem avantgardy, zjistíme, že proti sobě, ale i vedle sebe, klidně koexistuje kult obrazu, který může být sebevíce nezajímavý, plochý a zbytečný, a zároveň i odpor vůči obrazu, který je tak hysterický, že nejde jen o samotný únik před obrazem, ale i před prostředky, které napomáhají jeho vzniku, jako je plátno, barvy a štětce, od kterých se s hrůzou snažíme odvracet!

Připadá mi, že Janula je zvlášť citlivý na absurditu, která vzniká z dvojakého a vzájemného zákazu charakteristického pro současnou avantgardu. Absurditu tak nesmyslnou jako je absurdita, kdy se proti sobě politicky staví východ a západ a kdy není žádné jiné řešení, než zničení nepřítele, což by však byla zároveň sebevražda. Rozhodnutí Januly by se mohlo zdát ovlivněné cynismem nebo zoufalstvím, což jsou ostatně stavy, které se často doprovázejí: ventilace nepřátelství, vymrštění obrazu na další obraz a neobraz.

V humoru však je nebo spíš jsou přítomny činy, humor má nádech melancholie a snoubí se s žlutou mrtvolnou barvou, zapomenutou fialovou barvou a růžovou barvou zapomnělých radovánek. Člověk tak zamilovaný do obrazů jako Janula přece musí mít humor, aby mohl své obrazy stavět do opozice, až se úplně vyruší? Myslím si však, že bychom se pletli, kdybychom se domnívali, že tento československý malíř touží, byť jen na chvilku, po vzájemném rušení se obrazů.

Je tomu právě naopak, s nadšením mísí obrazy a snaží se zjistit, zda se v chaosu náhodných a neuvážených střetů neobjeví výbušné obrazy, nové a neznámé pravdy, panenské významy náhle vyvstalé ze vzájemné srážky. Něco jiného je záměrně spojovat nesouzvučné obrazy, tak jak to dělal ve svých kolážích Max Ernst s cílem získat nový zvuk. Nebo jako Fahlström a Rauschenberg, kteří chtěli dokázat, že se mohou setkávat všechny obrazy bez rozdílu. A o něco jiného jde i v případě Januly, který věří, podobně jako Max Ernst, ve volné mísení prosté jakékoliv kalkulace, jako tomu je u Fahlströma nebo Rauschenberga, není totiž tak vzdálený a to i přes základní protiklad temperamentů, stylů a technik, kterými se tajně zabýval takový malíř, jakým byl Errö.

Zkrátka řečeno, nejde o cynismus ani zoufalství, ale přesto si položme otázku: lze najít poezii v těchto upovídaných, úmyslně přeplácaných a nestoudně laxních obrazech podobných těm, které najdeme v obrázkových časopisech a reklamách? Nezbavuje je způsob, jakým s nimi zachází, alespoň částečně jejich podstaty? Neoddělují se tyto průsvitné, nejisté a chvějící se obrazy od bytostí a věcí, které chtějí představovat? Je tomu podobně jako u básníků, kteří vytvářejí vzdálenost mezi slovy a jejich běžným významem, aby dali počátek novému smyslu…

Symbol je o to více vzrušující, protože není zamýšlen a není vykřikován. Např.: Janula na svém obrazu seskupí vázu, květinu a nahou ženu otočenou zády. Jinde zase usedá beruška na hlavu umrlce. Nebo bankovky a vzácné kameny, které jako déšť padají na brambory. Čumil s knírem se červená, protože pozoruje ženy v intimních okamžicích. Mohou se nás však dotknout i nové Janulovy malby se zuřivými strukturami nebo krajiny se šustivými krajkami jako u obrazů malovaných do r. 1900, kde se setkáme se světelnou přeměnou mrtvé přírody nebo uhlazenou škálou růží. Nebo to či ono, protože Janula vytváří syntézy a nemožné kombinace, které zprostředkovává našemu zraku.

Není však opravdovým důvodem této průhlednosti Janulových obrazů skutečnost, že obrazy vnímané očima, srdcem a rukou jsou omezené a to i tehdy, když vyjadřují něžnou posedlost po ženské přítomnosti? Nesnaží se snad František Janula prostřednictvím těchto zmítajících se, převrácených a pomuchlaných obrazů, zahalených jemným závojem zapomnění, o nic jiného než o obraz, který ještě nikdy nebyl viděn a odpovídá realitě více než jiné, již shlédnuté obrazy, vyjadřující skryté tužby?

V Paříži, dne 2. března 1973, José Pierre

Zpět »
Publishing by Admin24
2008
© Karel Sedláček, 2008 - 2025