Čeština English German France

Tomáš Měšťánek – Magické obrazy současného světa

Pro lidský život je typický fenomén opakování. Podobné je to ve výtvarném umění, které se vrací k určitým tématům a projevům vždy znovu a znovu. Jedním z neustálých návratů je návrat k figuře. Návrat k figurativnosti v moderním umění je ovlivněn neoexpresionismem, existenciálními pojmy Jeana Paula Sartra, poválečnou výtvarnou generací a osobnostmi jako Jean Dubuffet, Wilhelm de Kooning, Francis Bacon nebo Georg Baselitz. Všechny spojuje kontinuita řemeslné tvorby zobrazování jako prvotní definice umění, ale také zájem o místní, regionální základ umělecké tvorby. Dochází ke konverzi od abstraktního expresionismu k figuraci-vyobrazování lidského těla v kusech nebo groteskní disfiguraci. V tvorbě se projevuje reakce na II. světovou válku, kdy jako první nastoluje problém tělesnosti Jean Fautrier v cyklu Rukojmí - historicky poprvé epistemologické a perceptivní problémy malířské figurace spojuje s antropologickou nebo estetickou otázkou - zda lidský subjekt po válce může být zobrazován jako figura, zda může nadále nést své jméno a obraz.

Problematika narušení, zhroucení lidskosti a „normality“ se tak stává novou výzvou pro výtvarný projev. Aspekt lidskosti sebou nese další rovinu a tou je rovina sociální. Sociální téma po válce s vazbou na figuraci je ovlivněno rovněž art brutem. Jean Dubuffet se zajímá o tvorbu mentálně postižených, domorodé, naivní a lidové umění. Vše v syrovém a hrubém stavu, kdy surový je opozitum slovu kultivovaný, kulturní. Autor je osvobozený od všech konvencí jeho tvorba je surová, instinktivní. Dochází ke zrušení opozice mezi normálním a nenormálním. Sociální umění je tak opět fenoménem opakování pro nás možná nejvíce spojené s 20. a 30. léty 20. století, kdy se řada autorů (Josef Čapek, Pravoslav Kotík, Antonín Procházka atd.) zabývala touto tématikou. Právě česká sociální tvorba tohoto období má svá specifika, navazuje na romantismus, balady, kramářské písně, je v ní inspirace neumělostí lidového tvůrce, ale také samota lidí, domů, stromů, nepropojenost, emotivní síla barvy a pustý prostor periferie-pustota existence individua.

Všechny tyto aspekty se mi spojily v tvorbě Tomáše Měšťánka. Důsledná figurace i sociální námět. Technicky jeho práce působí jako spojení s dětskými kresbami. Je zde absence třetí dimenze- postavy jsou často frontální, nebo v plném profilu. Ale není zde žádná konotace dětské naivity, barva je nahrazena surovou hmotou – mizí radost ze života? Odměřené a bodavé linie, často postavám upírá jakýkoliv konkrétní tvar, groteskní triviálnost, postavy se posunují směrem ke znesvěcujícímu graffiti. Vyvolávají tak atak na formu těla jako celku, když ho redukuje na pouhý objekt, atak, který je vlastní právě graffiti.

Jeho práce mohou vyvolat pohoršení nejen po stránce výtvarné, ale i námětové – bezdomovci, rváči, opilci. Dotýká se citlivého místa společnosti, přesto mu nejde o její patetické a mravokárné vylíčení. Nechystá se na „konec civilizace“, konstatuje skutečnost a možná věří na nutnost začít znova. Vzniká dojem lidského subjektu, který není ničím než barevnou skvrnou či kaňkou rozpuštěnou na vlnitém povrchu městské rozvaliny. Tento pocit prohlubuje hluboká pastózní hmota, jakoby reliéf. Postavy s rozmytými anonymními rysy, porušenými tvářemi a rozpohybované do krajnosti evokují pocit nepřeklenutelné vzdálenosti a utopení v prostoru, ve kterém se ocitly. V cyklech Prázdnota, Supermarket, Ticho se objevuje dialektika fixace na zobrazení lidské postavy, která musí být zároveň zkreslena a zbavena všech mimetických konvencí. Kresebné a malířské gesto je znehodnocováno vpisováním kontra produktivních obrazových projevů do aktu malby-infantilní gestické posunky, disproporční velikosti postav, vnitřní nekonzistentnost-zakrnělé nebo gigantické údy. Postava se znenadání otvírá nebo spojuje s okolím. Jedná se o přízračné a děsivé démony skutečného zla (Nebezpečná ulice, Střetnutí), ale také rafinované a maskované přízraky –Poradce, Představenstvo- hybridy veřejného služebníka a autoritářské postavy vládce s bílým límečkem – oběť i vítěz v jednom... Typická je dvojznačnost figur, dialektika automatického projevu a primární expresivita ovlivněná neevropským primitivním uměním. Důležitý je kolorismus, smyslová barevnost a vitalistické gesto, stejně jako smyslový bezprostřední vztah ke dnešnímu světu, kdy se čas stává mírou všeho ( téměř zoufalé postavy na zastávce v cyklu Čekání). Pro řadu postav je primární expresivita, znetvoření, fragmentace a groteskní zkreslení jako když dítě maluje bubáky, ale tihle vznikají na základě racionálního myšlení (Rukojmí IV, TV divák). Pustota existence individua (Cizinec, Trosečník II) daná prostorem periferie a nočními ulicemi, ale také prostorem, který člověk opustil, syrová a baladická krása prázdnoty cyklu Garsony k pronájmu. Jestliže jsem na začátku zmiňovala zvláštní osobité kouzlo českého sociálního umění v uchopení látkovosti a nevšednosti všedního, musím zmínit Měšťánkovo dílo Samota opět banální smyslová hmota povýšená na lyrické dílo. Autor pracuje s absurdní psychopatologickou imaginací rváčů, opilců, které pojímá sugestivní formou na hranici lineární grafičnosti figur až karikatury. Divoká barevnost, výrazné expresivní gesto, symbióza racionality a iracionality, logiky a fantazie vytváří magické analytické obrazy dnešního světa.

Barevný obrazec je šifrou a účinek děsivého, někdy sarkasticky groteskního zkreslení reality je šokující (Konec dovolené). Pro autora je typická nepřetvořená původnost, spontánnost, ironický podtext, ale také zpoetizování opovrhované drobnosti všedního života jeho jednoduchosti a banality. Jedná se o rehabilitace triviality, nevysmívá se všednosti, hledá její skrytou poezii (21. století). Skáče z objektu na objekt, mezi skutečností a snem, je zde ironická dvojsmyslnost postav, ale také ohrožení člověka a jeho úzkost (Oči).

Tvorba Tomáše Měšťánka je dobovým dokumentem plným naléhavosti nad vyvržeností moderního člověka z jeho vlastního světa. Jedná se o pozorování života a jeho možná ne úplně typického projevu, ale projevu, který k němu patří. Pod ironickým a odlehčeným tónem je cítit marnost. Přesto nebo právě proto, je zde cítit také vitalitu a nezměrnou touhu tvořit svůj svět neveselý, křehký a velmi lidský.

Renata Skřebská, Mgr., historik umění, 2009 – úvodní slovo k výstavě v Hranicích

Zpět »
Publishing by Admin24
2008
© Karel Sedláček, 2008 - 2017